Stanislav Novotný se ptá Ivo Mrázka jaké veřejnoprávní služby dostáváme za 9 miliard korun koncesionářských poplatků ročně
Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Dobrý den, Vážení diváci! Vítám Vás při sledování dalšího dílu z cyklu O čem se mlčí. Naše země se řítí do chudoby a poddanství. Ztráta suverenity, astronomické zadlužení státu, tunel na tunel, hrozba zhoršující se dostupnosti potravinových a energetických zdrojů jsou jen základní signály ohlašující neblahou národní budoucnost. To však nebrání tomu, aby celých 24 hodin denně běžel nekonečný televizní seriál na všech stanicích, a to na téma Pravda a láska zvítězí. Přitom však paradoxně v hlavních rolích vystupuje lež a nenávist. Lídrem této mýdlové opery je naše česká veřejnoprávní televize. Podobně je tomu i na vlnách rozhlasových, kde v čele trůní veřejnoprávní rozhlas. O klíčové úloze médií, tak výrazně potvrzené zkušenostmi z nynější, strachem prolezlé covidové doby, snad už nikdo nepochybuje. Dnešním hostem je Ivo Mrázek, předseda Asociace koncesionářů rozhlasu a televize, známé též pod zkratkou AKORT. Ivo, co je AKORT, jaké má cíle a poslání?
Ivo Mrázek (předseda Asociace plátců veřejnoprávního vysílání)
Většina našich občanů si už oddechla, že jsme přežili divokou privatizaci a tunelování jako nějakou nezbytnou daň za naši nově nabytou svobodu. Zřejmě ani nechce vidět ani slyšet, že doslova v přímém přenosu sami financují tunelování vlastních firem, ve kterých jsou jejich akcionáři, ze zákona. Mluvím o médiích veřejné služby, tedy o České televizi a rozhlasu. I proto vzniklo naše sdružení Asociace koncesionářů AKORT, které by rádo pomohlo s osvětou, vzděláváním a zároveň by chtělo upozorňovat na věci, které jsou špatně. Kromě upozorňování přicházet s návrhy řešení, které bychom se potom měli snažit společnými silami prosadit do fungování těchto institucí a tím jim pomáhat.
Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Jak chcete cílů dosáhnout, v tom bezbřehém oportunismu, poplatnosti, zkorumpovanosti?
Ivo Mrázek (předseda Asociace plátců veřejnoprávního vysílání)
Prvním nutným krokem je opravdu buditelská činnost. Nejsme představitelem bourání ani dalších změn, dokud není jasný plán obnovy, tedy plán B. Málokdo je ještě ochoten si spočítat, že oběmi těmito veřejnoprávními institucemi proteče ročně řádově devět miliard korun. Z toho Kavčími horami zhruba sedm. To je více, než je rozpočet některých ministerstev, a je to i více, než mají k dispozici obě největší komerční televize. Z toho pět miliard zaplatí dobrovolně naše domácnosti. A co za to dostanou? Když kontrolu vykonává bezzubý orgán, který je finančně závislý na organizaci, kterou má kontrolovat, a zároveň o složení této rady rozhoduje sněmovna, která je na tomto médiu závislá politicky. Pokud zatím nikoho s plnou peněženkou netrápí vydat 135, respektive 45 Kč měsíčně, pak je naše práce ještě složitá. Nicméně ekonomické a společenské prognózy, jak jste zmínil, nevěstí nic příjemného a jsem přesvědčen, že prozření nad realitou běžného života se blíží. Ty největší čachry a tunely se samozřejmě nejlépe dělají tam, kde se na velkou hromadu sypou malé částky. Ale bohatství našich veřejnoprávních médií a tím lákadlo k nejrůznějším fintám odklánění peněz je někde jinde. Nejde jenom o výnosy z koncesionářských poplatků, jak by se mohlo zdát na začátku, nebo fondů, které se kdysi vytvořily pro horší časy. To největší bohatství je v archivech a v programových fondech. Tedy v tom, co se historicky vyrobilo, co je velkou součástí našeho kulturního bohatství a dědictví, co jsme všichni zaplatili.
Co do tohoto fondu, do budoucnosti vysílání vkládají nové managementy? Co se bude v příštích letech vysílat, když vlastní tvorba nebo naše domácí tvorba, která je součástí zákonných povinností, doslova mizí. Vždyť i jednoduché pořady si neumíme vymyslet sami, velkou část programů sice ještě nějakým způsobem vytváříme sami, ale většinu nápadů kupujeme ze zahraničí. Stačí se podívat na závěrečné titulky – to dneska asi nelze čekat, že by se na to někdo díval – zjistíme, že počínaje StarDance přes krimi pořady až po vědomostní soutěž Kde domov můj jsou koupené nápady a formáty. Věci, které se musíme zeptat, jsou určitě: Za co se utrácejí peníze? Proč se některé programy vysílají současně na třech okruzích? Proč se spousta pořadů vyrábí v pronajatých kapacitách a nejsou dostatečně využívána naše vlastní studia? Proč se ČT lehce vzdává ve prospěch komerčních stanic například sportu a sportovního vysílání? Stranou nemohou zůstat ani nutné analýzy a následné strategie obou veřejnoprávních médií. Právě archivy jsou velkým obchodním lákadlem pro současný management. Velkým programovým trhákem všech televizí jsou retro kanály. Zase se vracíme k tomu, kde jsme už byli. Nepochybně největším programovým úspěchem České televize je program ČT3, který přináší s velkým diváckým ohlasem pořady, které vznikly v době politické a kulturní nesvobody, avšak právě zatracení tohoto období je základní redakční bází zpravodajství a publicisticky České televize.
Jak tedy z toho ven? Rozhodně žádné rušení této v zásadě fungující instituce a privatizace, ta totiž vnitřně již od spacákové revoluce na Kavčích horách skutečně běží. Na prvním místě je to zavedení řádu a objektivní kontroly hospodaření. Veřejnoprávní média jsou z nějakých, dnes už pochopitelných politických důvodů, vyčleněna z dohledu nejvyšší nezávislé kontrolní autority, což je Nejvyšší kontrolní úřad. V dalším kroku je to změna statutu samotné Rady České televize. O jejím paradoxu jsme už mluvili. O složení rady přece nemůže rozhodovat jen orgán, který je na samotné televizi politicky závislý. Měla by tam samozřejmě být nějaká iniciativa, z nezávislé občanské iniciativy a dalších směrů. To samozřejmě vedle debaty vyžaduje i změnu legislativy. Máme tu aktuálně velmi dobrý příklad, že podobně složitou věc lze legislativně vyřešit, předpokladem je správně věcně zorientovaná skupina občanů. Nemluvím o nějaké vzpouře nebo dokonce organizované občanské neposlušnosti, ale tím příkladem hodným následování je nedávná novela Ústavy a Listiny základních práv a svobod v oblasti legálního držení zbraní pro ochranu osob a majetku, kdy této změny dosáhlo 300 000 našich občanů, kteří byli historicky sdruženi v mysliveckých spolcích a organizacích. Nám se tady tím pádem nabízí krásná paralela k tomu, že koncesionářů České televize a rozhlasu je 2,5 milionu domácností.
Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Myslíte si, že by Česká televize mohla opět sehrát roli Národního divadla, ke kterému se kdysi tak upínali národní obrozenci?
Ivo Mrázek (předseda Asociace plátců veřejnoprávního vysílání)
Myslím si, že ano a je to samozřejmě o tom, jakým způsobem by to celé proběhlo.
Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Moc děkuji za rozhovor. S Vámi, milí diváci, se těším na další pokračování cyklu O čem se mlčí.
