O čem se mlčí - Zdeněk Koudelka

Stanislav Novotný se ptá Zdeňka Koudelky na masivní porušování práva v době covidové

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)

Dobrý den, Vážení diváci! Vítám Vás při sledování dalšího dílu z cyklu O čem se mlčí. Četná rozhodnutí soudu zrušila zčásti, popřípadě zcela různá tzv. protiepidemická opatření ministerstva zdravotnictví či vlády. Hlavní roli v boji za přežití právního státu sehrál Městský soud v Praze, v jehož obvodě sídlí ministerstvo zdravotnictví, i vláda České republiky, ale především Nejvyšší správní soud v Brně. Jedním z hlavních iniciátorů těchto rozhodnutí byl a je advokát Zdeněk Koudelka. A právě on přišel do studia, aby nás stručně informoval, proč zpracoval žaloby či dokonce sám podal trestní oznámení na konkrétní podezřelé aktéry masivního porušování práva v době covidové. Pane docente, máte slovo.

Zdeněk Koudelka (ústavní právník)

V zásadě jsem přistoupil k této věci z naštvanosti. Naštvanost může být určitým motorem pro lidské jednání a mě vláda naštvala tím, jak po skončení nouzového stavu chtěla zachovat plný rozsah zákazů z nouzového stavu, ale už bez nouzového stavu. Tím, že Poslanecká sněmovna odmítla dát souhlas s prodloužením nouzového stavu, pro toto řešení vláda ztratila podporu Poslanecké sněmovny. To, že ztratila tuto podporu, v demokratickém státě znamená, že musí začít jednat jinak. Ona chtěla jednat stejně, bez ohledu na ústavní řád. Chtěla nejenom Poslaneckou sněmovnu, ale celou ústavu trochu přečurat. A to za cenu, že zakáže dětem chodit do školy, byť jí to zákon neumožňoval. Za cenu, že spoustě lidí zakáže vykonávat jejich živnost a tím je velmi existenčně ohrozí. I za cenu toho, že v podstatě znemožní lidem normální život, protože jít do hospody je součástí normálního života, to není žádné privilegium.
Toto vše mě vedlo k tomu, že jsem inicioval žaloby, podal jsem a jsem velmi rád, že i Nejvyšší správní soud přistoupil na mé hledisko a řekl: toto vláda v demokratickém státě dělat nesmí. Také mne potěšilo, že to konstatoval nejenom Nejvyšší správní soud nebo Městský soud v Praze, ale například Krajský soud v Brně prohlásil za nezákonné rozpuštění demonstrace. Shromáždění bylo rozpuštěno jenom proto, že jeden z řečníků mluvil proti rouškám. Kam jsme se to od roku 1989 dostali? Copak už všichni musíme papouškovat stanoviska vlády?
Pořád je svoboda slova a svoboda projevu a každý svobodně může říci svůj názor na roušky, na vakcinaci, na testy atd. A to, že soudní moc se vůči těmto aktům vlády anebo jí podřízených orgánů vyhrazuje, je určitá pojistka, která mě naplňuje nadějí, že to snad nedopadne u nás jako po únoru 1948.

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)

Fatální propad ekonomiky, nedozírné následky pro nás všechny, pro potomky. Jak si myslíte, že by bylo možné přibrzdit vládu v šílenství, které rozpoutala?

Zdeněk Koudelka (ústavní právník)

Řada rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lidi opravňuje k tomu, aby žádali náhradu škody. Někteří říkají: zase to zaplatí lidé. A mají pravdu.
Takže chtějí být hodní, ke státu, a říci: byla tady určitá krize, tzn. já škodu nebudu chtít uplatňovat. Nicméně jim radím, že mají v rukou svoji budoucnost. Když škodu neuplatní, vláda to příště udělá zase. Ona sice bude vědět, že jí to soud za nějakou dobu zruší, ale pokud nebude následovat sankce, že bude muset zaplatit obrovské škody, tak právo bude porušovat zase. Byl bych rád, aby lidé podávali náhradu škody, nejen podnikatelé za to, že nemohli otevřít třeba hospodu, ale i lidé, kteří jeli na demonstraci, která byla nezákonně rozpuštěna a zaplatili nějakou jízdenku. Nebo organizátoři vybudovali nějaké pódium, zaplatili si ozvučení. Ať všichni požádají o náhradu škody a příště si ministři musí uvědomit, že za každým jejich rozhodnutím je také odpovědnost v penězích. Bych byl rád, aby z voleb vzešla vláda, která řekne: ano, v první fázi musí zaplatit stát tu škodu. Ale stát, nová vláda to musí vymáhat po konkrétních ministrech a jejich přisluhovačích na ministerstvech, kteří tuto škodu způsobili.